Velenický náhon
14.července 2014

Mezi Lindavou a Velenicemi protéká Svitávka asi 3 km dlouhým údolím, jehož strmé zalesněné srázy jsou vroubené pískovcovými skalami. V údolí je řada zajímavostí, připomínajících zdejší výrobu zrcadel, provozovanou již od
2. poloviny 18. století. Nás hlavně zajímaly náhony, kterými byla svedena voda do skláren k pohonu strojů. Auto jsme nechali ve vesnici Svitava a pustili se po proudu řeky až malému splavu, kde byla patrna první chodba.
Náhon k oběma zrcadlárnám je pozoruhodným technickým dílem. Začíná v horní části údolí právě na tomto místě, nazývaném dříve Černý jez (Schwarzes Wehr).

Velenice Velenice Velenice
Velenice

Původní tok Svitávky tu byl uměle přehrazen a zaveden do širokého tunelu, vytesaného v pískovcové skále a ukončeného jezem, jehož pozůstatky jsou dosud patrné. Těsně nad jezem z tunelu odbočuje chodba bývalého náhonu, která zanedlouho ústí na povrch. Dále náhon pokračoval podél cesty povrchovým korytem a asi po 500 m vcházel do vytesaného tunelu.
Poměrně široká a vysoká chodba je asi 200 m dlouhá a místy jsou v ní ještě dochované pozůstatky zvýšeného postranního ochozu. Asi po 50 metrech je v boční stěně tunelu průlom do prostorné jeskyně. Tato prostora ústí širokým portálem ven do údolí, kde vidíte stát i mého kamaráda.

Velenice Velenice Velenice

Nicméně hlavní chodba náhonu pokračuje dále a asi po 25 m z něj odbočuje doleva z větší části zasypaná boční chodba. Ta tvoří nevelký oblouk a asi o 20 metrů dále se napojuje zpět do hlavní chodby. O kousek dál odbočuje doprava další chodba, ústící asi po 40 metrech ven do údolí. Hlavní chodba pak pokračuje ještě asi 90 m ke konci skalního masivu, kde z ní vedou úzkou průrvou schůdky na povrch, zatímco vodní náhon pokračuje nízkým vyzděným propustkem pod silnicí k bývalé Velenické zrcadlárně.

Velenice Velenice Velenice
Velenice Velenice Velenice

V údolí byly dvě brusírny zrcadel, jejichž budovy se dodnes dochovaly. První z nich stojí v nejkrásnější střední části údolí, asi 800 m východně od Svitavy na pravé straně silnice do Velenic. Továrna původně patřila ke Svitavě, ale brzy se pro ni vžilo označení "Velenická továrna na zrcadla" (Wellnitzer Spiegelfabrik). Při vyměřování v roce 1842 byla katastrální hranice obcí v údolí upravena podle toku Svitávky a továrna byla proto přičleněna k Lindavě.
V roce 1854 nechal hrabě Karel Kinský asi 1 km východně odtud směrem k Velenicím postavit druhou továrnu na zrcadla, nazvanou podle okolních skal "Rabštejn". Její pěkná patrová budova byla přistavěna k vysoké a strmé skalní stěně, nazývané tehdy "Liščí ocas" (Fuchsschwanzfelsen), do které byla vytesána i část výrobních prostor.

Velenice Velenice Velenice
Velenice Velenice

Přibližně uprostřed mezi oběma zrcadlárnami vyčnívá k silnici částečně přitesaná převislá skála, do níž je vytesaná kaplička sv. Antonína. Dochoval se v ní vytesaný základ oltáře s místem pro sochu a značně poničená reliéfní výzdoba.
Na horním okraji skalnatého srázu údolí nad bývalou zrcadlárnou Rabštejn je vytesaná vyhlídková plošina s kamennou lavicí, přístupná po schodišti, upraveném v úzké průrvě mezi dvěma skalami.

Velenice Velenice

Takto jsme došli až do Velenic, kde stojí kostel Nejsvětější Trojice postaven v roce 1735. Návrat k autu jsme zvolili po druhém břehu Svitávky ke zbytkům hradiště Výrov, kde je tak zvaný Medvědí camp. Místo to domovské pro stejnojmennou osadu. Hlídaly ho nejen fotopasti, ale i růžový medvídek. Samozřejmě jsme se chovali velmi zdvořile, jako na návštěvě, udělali pár fotek a ve slušnosti šli dál. No ještě nám vytrhla trn z paty jejich latrína. Děkujeme osado.

Velenice Velenice Velenice
Velenice
Velenice Velenice Velenice