REVIZOR

revizor   Jistě znáte ten pocit, že jste na nějakém místě již byli. Přijedete poprvé do města a víte, že zahnete-li doprava za roh, bude tam hospůdka s červenými dveřmi nebo přesně vidíte, jak vypadají schody ve věži na druhém konci náměstí. Jste si jisti, že ta místa znáte, ale neviděli jste je ani v žádné knize, ani na některém cestovatelském webu. Tento jev se jmenuje Déjá vu a existoval dávno před příchodem internetu. Vlastně se děje pořád, ale v šedi všedního dne si ho možná ani nevšimneme.

Seděl jsem v autobuse proti směru jízdy, takže jsem měl hezký pohled na prostřední dveře. Zíral jsem slepým pohledem, jako přes zamlžené okno a tak jsem na chvíli vypnul mozek. Na jedné zastávce nastoupil jakýsi muž a jeho přítomnost rozhrnula závoj mlhy, který se do té doby vznášel v autobusu mezi mnou a tím mužem. Cítil jsem, že je mi povědomý, ale mozek nedekódoval, odkud bych ho mohl znát. Tuctový obličej bez výrazu se díval s nezájmem ven z okna a o ničem nevypovídal. To už se do hry “Kdo je to?“ zapojil i můj mozek.

Nikdo z okolí mého bydliště to není. Ani z práce, či předchozí práce. Snažil jsem se vytvořit vzorec, který by po dosazení všech proměnných vyplivl výsledek. Je dopoledne, takže má práci na směny. Nastoupil na nádraží a jede směrem ke mně domů. Ne, nikam to nevede. Co jeho obličej, co mi připomíná jeho obličej? Neznám toho člověka náhodou odněkud z hospody? Personál? Host? Možná proto si nemůžu vzpomenout, protože jsem ho viděl vždy jen přes hustý cigaretový kouř a s pár pivy protékající již mým krevním řečištěm.

Pořád nic, žádný pocit spojený s tajemnou osobou stojící u dveří. Pozor teď se pohnul a natočil se více ke mně, abych mu mohl lépe vidět do tváře. Nyní ji vidím docela jasně a pořád nic. Zavaří se mi snad z toho mozek? Čeho se tak chytit? Někdo z mládí? Třeba ze základky, znáte to, podoba zůstává celý život, jen se přidá pár vrásek, pár kilo, ubere se trochu vlasů a barvy v tvářích. Proběhl mi před očima celý život všech spolužáků ze základní školy, můj počítač však u nikoho nenašel shodu. Začalo to být umanuté a já to za žádnou cenu nechtěl vzdát. Byl jsem rozhodnutý, že s oním známým-neznámým pojedu třeba až na konečnou a když ani potom nenaskočí motor mé hlavy a nevzpomenu si, tak se ho prostě zeptám!

Nastoupilo pár dalších lidí a můj objekt byl nucen postoupit dále do vozu a tím se mi víc přiblížit. Ruku vsunul do kapsy a mírně se předklonil, jakoby něco chtěl říct té slečně, co seděla pod ním. Otočil jsem hlavu a díval se pár sekund z okna, abych na něj tak okatě nezíral a zároveň nechal mozek odpočinout od toho usilovného přemýšlení. Doufal jsem, že až se zas otočím zpět a můj zrak ho zaznamená, napadne mě prostě jméno, které přiřadím k tomu obličeji. Patrně je to někdo, koho znám jen od vidění, takže on mě nezná. Třeba stojí občas na stejné zastávce a trpí stejnou zimou jako já. Nebo rozdává letáky v podchodu, či je to prodavač z jedné trafiky ve městě na hlavním nádraží, takže jsem mohl vidět jen jeho bustu, pokud jsem se při kupování novin ohnul do okýnka. Možností totožnosti toho chlápka mi mozek nabídl mnoho, ale žádná z nich mi nepřišla uspokojivá. Je to prostě jedna z těch věcí, které se vám vzdalují tím více, čím více na ně myslíte. Chce to vyčistit hlavu a ono to pak přijde, jako pověstný blesk z čistého nebe.

S touto myšlenkou jsem se pomalu otáčel zpět. Nechám se prostě překvapit. A nutno říci, že překvapený jsem opravdu byl a zároveň mi přestala třeštit hlava, protože už jsem naprosto přesně věděl, odkud toho muže znám. Hlavu jsem měl mírně skloněnou, takže jsem mu neviděl hned do obličeje, ale v takových situacích hrají roli hlavně ty maličkosti, které byli zdánlivě v pozadí, nečinně pozorovaly, jak se trápíte a přeběhly dopředu až na závěrečné finále, aby hrdě triumfovaly nad vaší blbostí. Jako třeba jeho ruka. Nakonec jsem ho poznal jen podle ruky, tedy spíš toho, co v ní držel. A toho hlasu, který říkal: “Dobrý den. Kontrola jízdenek…“