Proč Půlnoční rozjezd ?

půlnoční rozjezd   Lépe začít tím, čemu se v Brně říká půlnoční rozjezd: Městská doprava prostě v noci úplně neusíná a každou hodinu se dá nalodit na spoj, který vás doveze domů, abyste se do rána nemuseli válet na nádraží, když si dáte o pivo víc. Rozjíždí se z Brněnského hlavního nádraží všemi směry, tedy rozjezd a ten první, kterým se dalo jet domů, byl o půlnoci, takže půlnoční rozjezd. To, že hlavně o těch víkendových rozjezdech se zažije kdeco neuvěřitelné, není třeba pochybovat. To dalo základ nápadu, který nás tehdy, jak jinak, než v hospodě napadl. Budeme vydávat noviny! A protože téma bylo jasné i název vyplynul na povrch sám: "Půlnoční rozjezd." Byla to doba, kdy každý kluk v tom věku měl už za sebou členství v nějaké partě, zakládaly se hudební skupiny, aniž by někdo uměl na něco hrát a podnikaly se výpravy do jeskyní či nočního lesa.

Vzpomínám si, že kamarád založil skupinu Index, prý proto, aby byl rovnou na indexu, aniž by ještě složili jediný protestsong. Každý vyplivl okamžitě dvě deci nápadů na články do nově založených novin a objednalo se kolo zelených. "Nejdříve si musíme určit šéfredaktora," padlo od jednoho z nás do davu a bylo vidět, že má i kandidáta – sebe. Je pravda, že jsem si ho dokázal spíš představit v roli organizátora toho, co ostatní napsali, než že by sám něco psal a tak mu funkce už zůstala. Ihned se dal do práce a vymyslel místo a termín schůzky redakční rady a všem rozdal témata, o kterých budou psát. "Tak v pátek u Ležouna," připomínal nám, když jsme odcházeli, "a příspěvky sebou."

Tak jsem přes týden sedl a popsal pár listů svého bloku s pocitem, že mám světu také co říci, a že se to teď chtě nechtě lidé dozvědí. Vzhledem k tomu, že je tento příběh z doby těsně porevoluční (myslím tu tak zvanou sametovou revoluci), nebylo úplně jednoduché vytisknout cokoli na papír a to nemluvím o fotkách, digitální fotoaparát na nás teprve čekal. Přesto naše nadšení bylo veliké. Alespoň ten první týden.

Když jsem pak seděl v pátek v hospodě a čekal na zbytek redakční rady, čítající asi osm lidí, přišli ještě dva. Tak jsme prostě dali pár piv a bavili se o tom, co těm ostatním do toho vlezlo. Rodiny tehdy ještě nikdo z nás neměl, ale mobilní telefon taky ne, tak do doby, než jsme se zase sešli jindy v jiné hospodě, to byly jen dohady. Nejvíc nás překvapil samozvaný šéfredaktor, který, jak sám řekl, cituji: "Já na to zapomněl…." Tehdy tedy noviny nevyšly, ale proč neudělat po více jak dvaceti letech memoriál formou této stránky. Tak tedy vítejte na palubě Půlnočního rozjezdu.