PŘÍŠTÍ ZASTÁVKA...

příští zastávka   Jak známo, nejvíce se člověk dozví ve chvílích, kdy se čas pro něj zastaví, kdy nechá vše kolem jen tak plynout a nesnaží se do ničeho zasahovat a nic měnit. Tehdy se mu ukáže vše jaké je, bez příkras vlastního ega a názorů jiných. Jedním z takových míst je půlnoční rozjezd. Tady příběhy prostě existují a dají se pozorovat, někdy do nich vstoupit a zase z nich vystoupit, nechat se jimi načichnout. Nastoupil jsem prostředními dveřmi s velkou touhou být už doma, protože bylo docela zima, a hned jsem zjistil, že si nesednu. Nu což, těch pár zastávek vydržím, hlavně ať už jedem. Zavěsil jsem se tedy na tyčku přímo nad jedním párem, z nichž on, podle smíchu, byl ve velmi dobré náladě. “Kde jsme?“ ptal se přítelkyně. “Na hlavním nádraží,“cedila dívka slova přes ústa zkroucená smíchem. “Co? Pohlavní nadrží?“mluvil se zavřenýma očima. “Hlavní nádraží, ty úchyle!“ durdila se dívka a rozhlédla se kolem, kolik střízlivých lidí je poslouchá. Visel jsem tiše na tyči, protože mě zajímalo, jak to bude pokračovat. Vše v tu chvíli zaniklo v ostrém signálu, že se dveře budou zavírat, což vzápětí s typickým syčením udělaly. Chlapce to mírně pobavilo a z reproduktoru se ozvalo: “Příští stanice Vlhká.“ “Nejdřív pohlavně nadržená a teď je vlhká, “ komentoval hoch. Mě ucukly koutky a noční autobus se rozjel.

příští zastávka   Na další zastávce autobus oznámil, Vlhká a uslyšel, dyť jsem to říkal, že je vlhká, ale autobus pokračoval: “Příští zastávka Masná.“ “Tak nejdřív je vlhká a teď už i mastná,“ ožil náš hrdina. “Pssst.“sykla dívka. “Počkej! Ten autobus nám vypráví příběh,“ koulel očima chlapec. To už měl své obecenstvo, které dychtivě očekávalo další zastávku. “Příští stanice Životského,“ pokračoval příběh. “Jen aby to stihla za života svého, “ pohotově doplnil hoch, jehož dívka se dívala na druhou stranu. “Vystupujem, jestli to nevíš,“ řekla v prudké otočce a vstala. Pomalu vstal také a s úsměvem ji následoval ke dveřím. Zaujal jsem ihned místo u okýnka, neboť jsem visel nejblíž a uvelebil se na sedačce. Trošku mi bylo líto, že už neuslyším komentář k hlášce, kterou vypustil autobus právě teď se zavírajícími se dveřmi, další zastávka Geislerova, když na mém okně přistály dvě rukavice: “A teď víš, o kom to celé bylo.“ To už ho držela dívka za kapuci a táhla na chodník. Konečně měl příběh i pointu, i když by mě zajímalo, jak by se vyvíjel, kdyby onen pár bydlel třeba o dvě zastávky dál, následovala totiž zastávka Židovský hřbitov.