Výdech Mahávišnův

Slyším hlasy
tisíce hlasů, jak křičí v mojí hlavě.
Křičí mé jméno.
Je to úplně jiné jméno, ale je moje.
Rukou prohrabávám si vlasy
tisíce vlasů rostoucí na mojí hlavě,
živočišné seno,
suchou slámu, mokrou kupku hnoje.

Hlasy stále volají a natahují ke mně svoje ruce.
Snaží se všemožně dostat otvory z mé hlavy ven.
Rukama si střídavě zakrývám uši a oči
zbývají mi ústa a nos.
Proboha ! Nemám tolik rukou …

Cítím, jak mi v srdci bije srdce.
Nohama se snažím pod sebou otáčet zem,
ale ona se přece sama točí.
Ještě jednou se otočí a dost.
Proboha ! Nemám tolik nohou …

Pořád se snažím vyniknout sám nad sebou
sám sebe přelstít, utéct si.
Však kdo to je – já ?!
Někdo, s kým mám stejnou každou kapku krve ?
Proboha ! Nemám tolik krve …

Někdo, jehož buňky věčně jdou svou cestou
bez ohledu na mě, čím vlastně jsi
ty, kdož si říkáš – já ?!
Jsi pořád to, co jsi byl prve ?
Proboha ! Nemám tolik duší …

Slyším jenom hlasy
křičí všude uvnitř mě.
V mé hlavě – nekonečně mnoho vět.
… a na počátku bylo slovo.