Soukromá korida

Čas s nohama v medu, jak se vleče
podnebí v domě přitahuje názorové zteče.
Tvůj šestý smysl dál tě vede
a uděláš si z kuchyně či ložnice svou querencii.

Já vstávám z křesla koženého
odhodlaný slepý espontaneo
kroužím v legračních elipsách kolem tebe
oči i tělo vzrušené v agónii.

Nikdy tě nenajdu.
Usmíváš se a držíš si své místo.
Náhle je na domácím nebi čisto
směji se, abych nebyl pozadu.

"Torero, torero", voláš,
"ještě mě pořád hledáš ?"
Nevím, co tě napadá
když ruce složíš za zády.

Jí patří, co na zem odhodíš
měkce se na posteli usadíš.
Do písku arény zapadá
červený pláštík koridy.

A navzájem se nalézáme.
Máme všechen čas pro sebe.
Modré je naše domácí nebe
a my se jen usmíváme.