Prostor opuštění

Nejhorší ze všeho jsou večery
kdy všechny mé lásky aféry
se mi promítají jako v biografu.
Už nechci žít v tom věčném strachu
shledání nebo rozchodů
mám teď dostatek důvodů
to ukončit.

Všechny mé duše jsou narušeny
už nežijí, ztratily svoje ceny.
Jen přežívají v bludišti
protkaným lásky kolbyšti.
A všechny cesty vedou nikam
pomalu už si na to zvykám.
Nechci žít.

Kdyby tak naděje byla, že je naděje
však času kusy plynou a nic se neděje.
Prastarý labyrint se znovu hlásí ke slovu
já ať chci, či nechci – nemohu
najít ten únik do reality vrat.
Mohu jen usnout a nechat si o tom zdát.
Tak k čemu potom být.

Jen kvůli jedné vysněné představě
co chvíli byla pravdou. Po hlavě
vrhám se do ní znovu
obětuji všechno jejím bohům
až nezbude mi nic, než moje tělo
to poslední, co obětováno být by mělo.
Já vím – už musím jít.