Kocovina lásky

V hlavě mi zvoní kovadliny čas rozkrájel se na vteřiny a vzal si svoji daň. Uvnitř mě burácí divoká řeka je pozdě schovat se, utéci někam nevlastním žádnou zbraň. Palčivá bolest za očima tak zle to nikdy nezačíná důsledky včerejších činů. Pocit bezmoci se vrací a mozek beznadějně zvrací výčitky vlastnímu stínu. Slova, ty věty, co včera ve vzduchu visely kam se poděly, kam zmizely ? Proměnily se v sliby. Činy a gesta ve vzpomínky upřený pohled na hodinky jimž ručičky chybí. Chtěl jsem jen ji, když jsem z ní upíjel jinak bych se teď nesvíjel v křečích samoty. Bojím s k ní jen přiblížit “ ona “ až když má ublížit dělá největší drahoty. Snažím se nedýchat v její přítomnosti cítím ve svém těle všechny kosti na tohle přece neumřu. Myslím jen na to že to přejde že to jen zrovna chvíli nejde ale už teď vím, že si lžu.