Kocovina lásky

V hlavě mi zvoní kovadliny
čas rozkrájel se na vteřiny
a vzal si svoji daň.
Uvnitř mě burácí divoká řeka
je pozdě schovat se, utéci někam
nevlastním žádnou zbraň.

Palčivá bolest za očima
tak zle to nikdy nezačíná
důsledky včerejších činů.
Pocit bezmoci se vrací
a mozek beznadějně zvrací
výčitky vlastnímu stínu.

Slova, ty věty, co včera ve vzduchu visely
kam se poděly, kam zmizely ?
Proměnily se v sliby.
Činy a gesta ve vzpomínky
upřený pohled na hodinky
jimž ručičky chybí.

Chtěl jsem jen ji, když jsem z ní upíjel
jinak bych se teď nesvíjel
v křečích samoty.
Bojím s k ní jen přiblížit
“ ona “ až když má ublížit
dělá největší drahoty.

Snažím se nedýchat v její přítomnosti
cítím ve svém těle všechny kosti
na tohle přece neumřu.
Myslím jen na to že to přejde
že to jen zrovna chvíli nejde
ale už teď vím, že si lžu.