Hřbitovní smích

Až budu umírat
budu se usmívat
ironii smrti.

Vždyť když se z blízka podíváš
v životě pořád umíráš
tak proč se tedy rmoutit.

Přesypu jenom prostě
ty obrovské lány pouště
v mých hodinách přesýpacích.

Jen se otočí vzhůru nohama
se všema těma zrnkama
co probouzí můj smích.

Ano, já se usmívám
a koukám – asi se směju sám
ale nemůžu se udržet.

Proč vlastně pláčete blízcí moji
pláče jen ten, kdo se bojí
že na mém místě jednou sám bude ležet.

Nejdřív jsi nebyl a teďs tu
musíš pochopit tu cestu
z prázdna do nicoty.

Až přesýpací hodiny tvého času otočíš
novou poušť zrnek tím vytvoříš
a budou se sypat minuty.

Okamžiky tvého bytí
ať brečí, kdo se smrti štítí
ať se směje, kdo mě má rád.

Až já budu umírat
budu se usmívat
a na mém pohřbu se budou všichni smát.