Dvě zatmění slunce

Aby jsi věděla, jak to bylo
jak se mi srdce opět rozbušilo
když s tebou jednou přišlo jaro.
Kdy paprsky tvojí duše
zasáhly mě. Jednoduše
- v tu chvíli se vše začalo.

To, co se mi honí v hlavě
když svými prsty hladíváš mě
co ti slovy nepovím.
A kudrlinky tobě, slečně
vlní se tak neskutečně
jak papír krepový.

Když pohlédnu ti do očí
nezadrží mě řasy ani obočí
jsem pohlcen tvých očí vesmírem
a pluji stále hloub a hloub.
Věčně bych chtěl takhle plout
bez břehů, hranic, podmínek.

Už mysl moje do nich vlétla
vidím korónu žlutohnědého světla
co obaluje tvoje panenky
a vnáší záři do tmy všehomíra.
To je zatmění slunce, ne černá díra.
Kdo by řek, že jsou to oči jedné dívenky.

Mám nyní svět ve tvých očích
A v chvílích smutku do něj skočím
Rád se v tobě toulám
To je nejkrásnější svět, co znám
A na modré obloze dvě zatmění slunce.